Brána temna kapitola 2

8. října 2011 v 14:46 | Ayra "Gokuderova" Kirosaku |  Brána Temna

Kid šel pomalu chodbou směrem do otcovi kanceláře a při tom hleděl z oken ven. Lidé posednutí šílenstvím se tam právě o něco prali, ale on věděl, že to skončí hůř. Smrtí. Už jí viděl tolik, že si ani neuvědomoval cenu života. Přesto někde v hloubce srdce doufal, že on může změnit to zlo a zmatek, co způsobil Kishin na tomto světě. Probral se z myšlenek a přistoupil k velkým černým dveřím. Uchopil mosaznou kliku a pomalu vstoupil se svěšenou hlavou dovnitř. Na TO místo. Tam kde všechno zlo začínalo. Do kanceláře svého otce, Kishina Asury.

"Tady jsi Kide. Víš, potřeboval jsem s tebou mluvit," řekl Kishin hned na úvodu, zvedl se ze svého trůnu a kráčel k synovi.
K synovi, v kterého doufal jako ve svého nástupce, ale Kid pochyboval. Tak neskutečně moc, že měl Kishin sto chutí ho na místě zabít, ale nedokázal by to. Teď ne. Jeho nenávist nedosáhla ještě té hranice, aby zabil vlastní krev. Vlastní dítě, svého potomka.

"Ty si myslíš, že jsem zlo, viď? Ale vždyť já přece jen v lidech vyvolávám jejich šílenství. Já ho nevytvářím, oni už takový jsou… prolhaní, majetničtí, chamtivý a s touhou po nesměrné moci. nemůžu za to jací jsou, jen to v nich vyvolávám… jen strávám tu klidnou, milou a usmívající se masku s jejich obličeje, aby ukázali svoji pravou tvář. Tu špatnou," chytil Kida za ramena a zpříma mu hleděl do očí.

Ten se ale jeho pohledu vyhýbal, protože on… on věřil, že lidé nejsou jen zlý, a že ta maska, o které otec mluvil, je jejich skutečné já.

"A-ale předci nemůžou být všichni zlý," vykoktal ze sebe.
Neměl to dělat, protože vzápětí se octnul v rohu otcovi tmavé kanceláře a měl naražené rameno.


"Ty jsi opravdu nic nepochopil? Tys nepochopil, to co jsem stvořil? Potom už ti nemám, co říci, snad pochopíš časem. Ale teď ti dám úkol. Už dlouho mi je někdo trnem v oku a snaží se mi až moc vzdorovat. zabiješ pro mě Ayru Kirosaku a to bez kterékoliv diskuze."

Ayra právě kráčela tmavými ulicemi města a snažila se vyhnout veškerým lidským pohledům. Nevěřila lidem, protože každý z nich mohl být sluhou Kishina. Zvláštní bylo, že i o sobě někdy pochybovala, ale chtěla se toho vyvarovat. Kolikrát už se zranila, aby nepodlehla? Kolikrát už se bránila nebýt posedlá? Nedokázala to spočítat, ale jednu věc věděla. Musí se Kishinovi, té stvůře, pomstít. To jí drželo při životě a dokázalo, aby se nezhrotila. Ale je v pořádku chtít krev za krev? Potřásla hlavou. Jinak to předci nešlo… ona musela. Nad městem se pomalu rozednívalo a Ayru ozářili paprsky slunce. Zakryla si obličej rukou. Neměla rána slunce, temnota jí mnohem víc vyhovovala. Temnota, kde mohla být pořád skytá, skoro nedýchat a hlavně nebýt viděna kýmkoliv. Tedy hlavně lidskou nebo jinou dýchající bytostí.

Myia vždy zabíjela lidi, aniž by nad tím uvažovala. Prostě jen prováděla to, jak byla vychovaná. Skoro neměla soucit.

"Lidé jsou odporné bytosti," špitla si pro sebe a strčila ruce do kapes.
Vlas jí padali do tváře. Skoro byl se zdálo, že uroní slzu, ale nestalo se tak. Ona by to nedokázala ani kdyby chtěla sebevíc. Vzápětí vstala zpod stromu, překročila člověka, kterého právě zabila a kráčela dál. Jestlipak mě rodinu nebo přátele? Jestlipak byl šťastný? Ale každopádně byl jiný než ona. nemohl jí pochopit. Její činy, pocity a chuť zabíjet. Myia najednou vytřeštila oči a ukrutně zařvala. Zmocňovalo se jí šílenství.

"Mě jen tak nedostaneš, ty ustrašená zrůdo!" zakřičela do prázdna.

Bylo to na Kishina, který se ale nacházel někde jinde. V tu samou chvíli zakopla a spadla na zem. Byla v bezvědomí, kde mohla mít svůj vlastní svět. Ale pomůže jí to nějak?

Svět je pohlcen šílenstvím. Všichni kradou, podvádějí, lžou a někteří poslouchají rozkazy Kishina. Dokáže to někdo zastavit? Dokáže někdo sáhnout svou holou rukou do temnoty světa, aniž by ho stáhla sebou, a všem pomoci? Najde se někdy takový člověk? Nejspíš ale bude muset použít hrubou sílu. Ale komu by se tak chtělo… Na světě existují lidé, co jsou si podobné a mají stejné cíle. Je jejich osud nějak spojen? dostanou se k sobě? Tak moc otázek a žádní odpověď na ně. To je též svět… tens svět ponořený do temnoty svého bytí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sofie sofie | 4. prosince 2011 v 15:05 | Reagovat

Vidím, že i tady se čas, dalo by se říct zastavil. Nikdo nemá na blog čas a když má, napíše jen na ten svůj. Neštve tě to někdy? Já nemluvím o tom, psát články denně a každý den chodit komentovat... ale blogový svět, alespoň ten náš, co jsme tak pracně budovali, "naše generace" ten upadá..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama